Chrtí packa

Pohádkový příběh pro děti, které milují záhady a mají pro strach uděláno, vznikl v dílně souboru plzeňské činohry. Inscenace s názvem Chrtí packa zasahuje bude opravdovým zážitkem pro ostřílené návštěvníky strašidelných hradů, ale bavit bude i všechny dobrodruhy a mladé detektivy. Premiéru má 5. prosince na Malé scéně DJKT.

„Je to strašidelný příběh, v němž parta dětí objevuje záhady podzemí, které souvisí s plzeňskými pověstmi i některými historickými fakty. Objevují se tam například postavy Koziny a Lomikara. Děti potkávají přízraky v podzemí a zachraňují je z kletby,“ prozrazuje Natália Deáková. V části inscenace jsou jediným osvětlením baterky v rukou hlavních hrdinů a nechybí ani různé strašidelné zvuky. Inscenátoři navíc využívají i stínových efektů a projekce.  

Hra ale nebude zdaleka jen zážitkem pro ty, kteří se rádi bojí. „Inspirovali jsme se slovenskou knížkou Alfréda Hitchcocka Traja pátrači. Líbil se nám model party, kde děti společně něco řeší a tím vlastně dospívají, podobně jako například v Rychlých šípech. Chceme vyzdvihnout, že zážitky, na které budou děti celý život vzpomínat, nejsou ty virtuální, ale ty, které prožijí s kamarády ve skutečném životě,“ zdůrazňuje Natália Deáková. Dalším poselstvím hry je i to, že dějiny nejsou nuda, ale historie je stále živá.  

„Zážitky, na které budou děti celý život vzpomínat, nejsou ty virtuální, ale ty, které prožijí s kamarády ve skutečném životě.“

Hra je společným dílem dramaturgyně Kláry Špičkové a šéfky souboru Natálie Deákové. „Text napsala Klára Špičková a vyvíjí a dotváří se ještě během zkoušení. Baví to i herce,“ říká šéfka souboru.

To potvrzuje i Marek Adamczyk, představitel Mozkouna, jednoho z členů party. „Pohádka se hraje dobře, děti jsou bezprostřední publikum. A svým způsobem je to i pro nás návrat do dětství,“ říká. A v Chrtí pacce mu navíc i sedí role. „Mozkoun je hloubavý, takové to dítě, které stráví hodiny tím, že pozoruje mravence. Myslím, že Klára Špičková nám psala ty role tak trochu na tělo, já v sobě určitě část Mozkouna mám,“ přiznává 27letý herec. Příběh podle něj má hororový nádech. „Já jsem měl jako dítě horory docela rád. Vždycky na své narozeniny jsem se směl dívat déle na televizi, a dodnes si pamatuji, jak jsem se bál při sledování Vetřelce, Predátora nebo například Aktech X,“ vzpomíná. „Ale největším hororem pro mě byl zážitek z jednoho letního pobytu na chatě. Tehdy utekl vězeň Winkelbauer a bratranec mi nakukal, že se skrývá u nás na chatě. Takže pro mě byl největším hororovým režisérem můj bratranec,“ říká Marek Adamczyk s úsměvem.

↑ zpět na začátek článku ↑