Den s Vladimírem Krocem

„Dědicem hamburgerového impéria nejsem…“

Mám na starost dvě zcela odlišná a přitom docela dost propojená odvětví: školství a sport. Ani v jednom sice nemám patent na rozum, ale mám za sebou tým schopných lidí, kvalifikovaných odborníků, kteří problematice rozumějí. Úkolem náměstka hejtmana je vytvářet pro ně podmínky a ve spolupráci s nimi kormidlovat loď krajského školství a sportovních aktivit divokými vodami každodenní reality. Vzděláním jsem inženýr ekonomie a z tohoto pohledu se také na věci dívám.

Můj pracovní den má zpravidla nejméně dvanáct hodin. Ráno přicházím do kanceláře už před osmou a bez snídaně. Asistentka mi udělá čaj a vrhám se do práce. Což v pondělí znamená pravidelnou poradu a jednou za dva týdny jednání rady kraje. Jindy to je jen probírání se spoustou došlé pošty: na co a jak odpovědět, co zpracovat, k čemu si vyžádat nějaké stanovisko a podobně. Často ale práce také znamená, že jen přesednu do jiného auta a jedu na jednání do škol, nebo třeba na ministerstvo anebo se účastním různých studentských soutěží či porad ředitelů škol. Čemu se ale snažím vyhýbat, je stříhání pásek.

Se světem školství jsem přišel do styku jen jako žák, rodič a prarodič. A později skrze komunální politiku. Je to ale svět nesmírně zajímavý a práce v této oblasti mě opravdu naplňuje. Jsem rád, že mohu být součástí vývoje. A také jsem díky své práci získal úplně jiný názor na lidi, kteří ve školství pracují. Na učitelích obdivuji, jak jsou schopni zůstat v nejrůznějších situacích, které jim život za katedrou přináší, klidní. Ze mne by se okamžitě stal Igor Hnízdo.  

Odpoledne nebo večer se v mém pracovním programu pak objevují jednání se sportovními kluby a týmy, návštěvy sportovišť a podobně. Protože sportovní kluby jsou většinou volnočasová záležitost, a tak fungují až po standardní pracovní době. Osobně se sportu věnuju aktivně prakticky celý život. Jako kluk jsem začal hokejem, léta jsem jezdil do Vysokých Tater za turistikou s neextrémním lezením, pak přišel fotbal, horské kolo a golf. A protože jsem se všemu věnoval intenzivně, odrazilo se to i na mé tělesné schránce: oba kyčle mám už kovové.

Po dlouhém pracovním dnu se vracím domů až docela pozdě večer. Manželka je na to zvyklá. Čas jí zaplňuje náš pes a někdy i vnoučata. Ale to neznamená, že by nechtěla, abych byl víc doma. Svoji nepřítomnost se jí snažím vynahradit tím, že chodíme do divadla nebo na koncerty.

Když už se tak bavíme o dětech a o pohybu, nemůžu se nezmínit i o McDonaldu. Ne, nechci vést filipiku proti hamburgerům, ale protože jsem Kroc a pocházím z Rokycanska, často se mě lidé ptají, jestli jsem příbuzný s Rayem Krocem, slavným zakladatelem McDonaldu. Zklamu vás: nejsem. Tedy jsem jen tak, jak jsou příbuzní lidé, jejichž předkové pocházeli z jedné vesnice. Někde hluboko v minulosti bychom určitě nějakou společnou praprababičku našli. Rod Kroců ze Stupna měl dvě větve: zemědělskou a průmyslovou. Já jsem z té průmyslové. Rudolf Kroc, otec Raye, se kdysi úplně osamostatnil a stal se hospodským. Záhy však odešel do Ameriky, kde se usadil. Takže ne, dědicem hamburgerového impéria nejsem, ani nemám nárok na hranolky a nápoj zdarma.  

Vladimír Kroc, náměstek hejtmana pro oblast školství a sportu

↑ zpět na začátek článku ↑