Divadlo Dialog / Jakub Zindulka

Je to rok, co jsem psal článek pro tento časopis v naivní snaze pozvat lidi do divadla, a to nejen našeho. Krátce po jeho zveřejnění se dveře kultury opět uzavřely. Proto mne při pohledu na prázdnou stránku, kterou se chystám zaplnit slovy, přepadá záchvěv strachu. Protože už jsem se párkrát setkal se situací, kterou rčení vylučuje a vstoupil do téže řeky. Leč kultura je činností věčně bojující, tak vzhůru na kolbiště, ač dobře vím, že boj nebude snadný! Neb divadla, ač otevřena, zejí často prázdnotou. Ano, máme všichni jiné starosti. Svět se tak nějak vykolejil.

A hle! Hned mne napadá věta, kterou kdysi napsal veliký divadelní autor: „Doba, vymknuta z kloubů, šílí.“ Jsme velmi rozděleni. Zlobíme se na sebe, jeden na druhého, druzí na ty první. V autech jezdíme, jako bychom chtěli předehnat celý svět. Jako bychom chtěli doběhnout čas. Jenže ouha! Čas stejně nakonec vždycky doběhne nás. A proto prosím: zastavme se! Dívejme se ostatním do očí bez podezření, že ten druhý hodil u voleb hlas někomu zcela jinému, než my. Učme se být spolu, učme se naslouchat těm okolo nás, učme se naslouchat i tichu. Opravdu se zdá, že celý náš svět zachvátila obecná hluchota, která už slyší pouze na hlasitě vykřikovaná, i když prázdná hesla.


A proto potřebujeme kulturu. My všichni, ač v tuto chvíli takovou potřebu vědomě necítíme. Potřebujeme sdílet zážitky, okamžiky, které spojují. Sejdou-li se lidé v hledišti divadla a společně zažívají radost, bolest, lásku, něhu, nebo prostě jen ukrutnou srandu, je jim zcela jedno, jaký má ten, který sedí po jeho levici názor na to či ono. Společně sdílejí emoci a zažívají příliv synergie, která se z našich běžných životů pohříchu zatraceně vytrácí. Jde o očistný rituál. Jde o pohlazení duše. A jeho intenzita se zvyšuje s počtem přítomných. A proto prosím: vraťte se do divadelních hledišť, do koncertních sálů, výstavních síní. Ne pro možnost odpočinku a zapomnění. Ale pro společné zážitky, které dokáží alespoň na chvíli spojovat náš rozbitý svět. Ano. Vyžaduje to kázeň a dokonce i odvahu. Ale bez nich bude náš svět chudý, prázdný a pustý.

Z poslední doby mám zvláštní zkušenost. Poloprázdná hlediště, ve kterých sedí velmi vděčné publikum. Pohled z jeviště mne dojímá. Hlavou mi běží myšlenka, že jsou to hrdinové. Sedí tam tak podivně osamělí, ale odhodlaní. Sedí tam i za všechny ostatní, kteří nepřišli. Přijďte jim pomoci. Ne pro potěchu umělců, ale pro potěchu svou.

První mou premiérou v této divadelní sezóně byla v polovině minulého měsíce Eurípidova Médeia. Ponuré drama. Jak pošetilá dramaturgická volba. Vždyť v jakékoli době je tak obtížné přesvědčit někoho k návštěvě kusu, který neumožní zapomenout alespoň na krátkou chvíli na strázně lidského žití. Komedie by byla rozhodně vděčnější. Jenže jde o zážitek. Čím silnější, tím lepší. O společný zážitek. Jedné z postav, se kterou jsem se jako režisér potkal, starému zkušenému herci, vetkl autor do úst tuto repliku: „Nepodceňuj obyčejné lidi. Děláme něco na jevišti a oni si svou skutečnost uvědomují daleko zřetelněji. A říkáme tomu umění. A to je přesně to, co potřebujou. A pak děláme něco jiného a oni na svou skutečnost na chvíli zapomenou. A tomu říkáme zábava. A to taky potřebujou.“ Přijďte si tedy svou skutečnost uvědomit zřetelněji, nebo na ni na chvíli zapomenout. Společně. Protože to je to, co potřebujeme. My všichni.

Jakub Zindulka, ředitel Divadla Dialog

↑ zpět na začátek článku ↑