Názor Viktora Gliera

Podobně jako většina lidí mám s jídlem v dětství spojeno spoustu nepříjemných vzpomínek, které bohužel přebíjí ty dobré. Po těch je potřeba v paměti více pátrat. Blíží se Vánoce, takže nemůžu nevzpomenout na kapra. Bramborový salát, to ještě šlo. Ale obalované kapří podkovy (alias kapr po mlynářsku), na kterých bych si dnes pochutnal, kdyby se mi je chtělo dělat, jsem z duše nenáviděl. Byly u nás na štědrovečerním stole každoročně a pro obrovské množství kostí jsem si neužil snad ani gram kapřího masa. Než jsem se všemi těmi drobnými kůstkami probral, byl celý slavný kapr dávno studený. A požitek z opečené strouhanky, jediné dobré části toho všeho, mi kazila tučná a gumová kapří kůže.
Co jsem si ale v dětství opravdu užíval, to byla dušená játra na cibulce s rýží. Mohl jsem je jíst klidně každý den a doteď je mám rád. Nebo pečené kuře od babičky s křupavou kůžičkou, mňam! Celý dospělý život se snažím dosáhnout té dokonalosti a zatím se mi to nepodařilo. Buď není dost šťávy, nebo je maso vysušené. Ať dělám, co dělám, ideálu babiččina kuřete se přibližuji velmi pomalu.

V posledních letech jsem přišel na chuť i hustým českým omáčkám. Pochutnám si na svíčkové, koprové nebo křenové. Dobrým gulášem nebo řízkem nepohrdnu. Ale středomořská kuchyně je jednoznačně můj favorit. Rajčata, bazalka, olivy, kalamáry, krevety, chobotničky, mořské ryby. Kdybych měl ze středomoří vybrat jeden pokrm, bude to španělská paella, plná zeleniny a mořských plodů. Hned na druhém místě boduje tibetská kuchyně, která má v sobě množství indických prvků, ale i svá specifika. Bronzovou medaili si na mém osobním pomyslném stupni vítězů odnáší mexická kuchyně.

Jídlo si užívám nesmírně, a to všemi smysly (sluchem a hmatem tedy jen výjimečně). Začíná to jeho vůní. Čichem poznám, jestli mi bude chutnat. Potom přichází na řadu oči. Teprve třetí v řadě je chuť. Jakmile cítím česnek nebo koriandr, snoubící se harmonii pikantního prvku a smetany, dobře připravené zeleniny ve vhodné kombinaci s masem, je mi jasné, že bude dobře. Chuťové pohárky a čichové receptory potom v mozku navodí souladné, někdy až příjemně euforické emoce. Co je ovšem potřeba k takovému zážitku, je čas. Je mi líto, že ho na kvalitní jídlo nenacházím častěji, o to hezčí je ale dojem z pokrmu, pokud si pro jeho vychutnání prostor najdu.

A podle vyjádření mojí šéfové „jdu po oříškách jako veverka“. Asi i proto mám nefalšovanou radost z daru, který každoročně pod stromeček dostávají zaměstnanci Hospice svatého Lazara od Světa oříšků a čokolády na Americké. Kornouty plné oříšků a sušeného ovoce v čokoládě dostaneme i letos. Za sebe jako obyčejnou kancelářskou sílu to považuji za nezasloužený bonus, ale jsem vděčný, že takovou vánoční odměnu mají především ošetřovatelé, sestry a lékaři, sociální pracovnice a psychoterapeuti, prostě všichni ti, kteří jsou v každodenním kontaktu s lidmi na konci své životní cesty. Dělají totiž svou nesnadnou práci naprosto špičkově a mají za to můj hluboký obdiv.

Doma vařím a vařím rád. Pro sebe nejraději mořské plody, různé typy salátů, domácí pesta, mac & cheese, ryby. Z dětství si nesu lásku k dušeným játrům na cibulce s rýží. Piplám se s poctivým gulášem a omáčkami, mezi nimi hraje křenová prim. Poslední dobou u nás doma „frčí“ vývary. Manželka miluje moje „čalamády“, jak tomu říká, což je většinou orestovaná paprika s fazolemi a rajčatovou omáčkou, různá koření podle nálady, česnek a bazalka nemůžou chybět. Výsledek pokaždé chutná jinak, takže receptem sloužit nemůžu. Mám pět dětí, z nichž některé jsou extrémně náročnými strávníky. Uspokojí je pouze vysoká gastronomie, proto jsem nucen vyrábět kuřecí řízky, bramboračky, zelňačky, smažáky, špagety s kečupem, a dokonce brkaši s uhem (bramborovou kaši s univerzální hnědou omáčkou).

Od restaurací většinou čekám rychlou stravu, která neurazí, ale ani příliš nenadchne. Někdy ale chodím cíleně na jídla, která si tak dobře doma nikdy nepřipravím. V Plzni si tak občas s potěšením zajdu na excelentní pizzu do Pizzerie Da Pietro, Indické a nepálské restaurace Everest, nebo na výtečný burger do restaurace Slavia. Oblíbených kaváren mám vícero, stačí když mají na mlýnku dobrou kavárnu, přívětivý prostor k posezení a přátelskou obsluhu. Takže za mě jsou top tři: Kafe Smetanka, Walter a The Fresh Bar.

A jestli máte nějaký zajímavý zážitek spojený s jídlem? Rozhodně nezapomenu na PEG neboli perkutánní endoskopickou gastrostomii. Jde o endoskopicky založený umělý vstup do žaludku pro podání výživy. Stravoval jsem se tímto způsobem nějakou dobu po havárii na motorce. Sestra měla smysl pro humor a před podáním výživy hadičkou do žaludku si vymýšlela vtipné komentáře typu „dnes máte vepřo knedlo zelo, dobrou chuť!“. Tento nezapomenutelný zážitek mi jde k duhu v hospici, kde pracuji, protože stejným způsobem se „stravují“ někteří naši pacienti. Když se tahle specifická gastronomie servíruje s humorem, nemusí to být tak zlé, jak to může na první pohled vypadat.

Viktor Glier, komunikace a fundraising – Hospic svatého Lazara, z.s.

↑ zpět na začátek článku ↑