Plzeň 1953

Malá scéna DJKT Palackého náměstí 30, Plzeň
e-mail: telefon: +420 378 038 049
web: http://www.djkt-plzen.cz/


Na 331 odsouzených k odnětí svobody. Padají až čtrnáctileté tresty, mezi odsouzenými jsou i ženy. Na 200 lidí je drženo v pracovním táboře Barbora v uranovém dole v Jáchymově, několik lidí věznění nepřežilo. Až 250 rodin je násilně vystěhováno do pohraničí. Životy lidí jsou zničeny s nelítostnou krutostí. I tato děsivá čísla patří k historii města Plzně. Když v roce 1953 povstali občané města, především Škodováci, proti měnové reformě a zvůli komunistického režimu, netušili, jak tragické následky bude jejich hrdinství mít.


Inscenace činohry DJKT Plzeň 1953 se pokouší reflektovat tuto tragickou kapitolu z nedávné historie. „Soustředili jsme se především na příběh divadla, které sehrálo v dění kolem povstání nemalou úlohu. Události vyprávíme skrz příběh herce Bohumila Vávry, který byl za účast na demonstraci odsouzen lidovým soudem k 18 měsícům vězení. V naší hře ho ztvární Martin Stránský,“ prozradil režisér Ján Šimko.

„Martin Stránský v roli herce odsouzeného za účast na demonstraci. Bude i zpívat.“

Herec Bohumil Vávra patřil ve své době k velmi oblíbeným hercům plzeňského divadla. Názorově však oponoval tehdejší budovatelské dramaturgii. Přízeň diváků ale neztratil ani ve chvíli, kdy byl odsunut do souboru operety. „Tam byl vedením divadla přeřazen proto, aby se znemožnil, protože neuměl zpívat. Vávra si ale najal učitele zpěvu a znovu se stal superhvězdou,“ popisuje Ján Šimko další moment, který je zachycen i ve hře. Po návratu z vězení a pracovního lágru pracoval Vávra v dělnických profesích, mimo jiné jako topič v hotelu Slovan.

Herci se stali také tvářemi anti demonstrace, jenž vyvrcholila stržením sochy prezidenta Masaryka. Režisér Ján Šimko spolu s dramaturgy Marií Caltovou a Vladimírem Čepkem vytvořili mozaiku událostí na základě autentických výpovědí pamětníků. Spolupracovali s Konfederací politických vězňů, ale i s odborníky, především s historikem Jakubem Šloufem.

Úlohou autorského počinu režiséra Jána Šimka není přesná rekonstrukce událostí. Dohady o tom, kdo strhl sochu prezidenta Masaryka, kdo házel na její krk oprátku, nejsou důležité. Stěžejní je připomenout hrůzné zločiny režimu, aby neupadly v zapomnění. Vyvolat kritické myšlení a uvažování, prolomit lhostejnost a mlčení. Strůjci lidských katastrof nebyli nikdy potrestáni. O to víc bychom měli paměť národa uchovávat.

Režisér inscenace Ján Šimko je slovenský teoretik, dramaturg a scénárista. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a divadelní vědu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Stál u zrodu autorských divadel M. U. T. a Tucet. Pracoval jako dramaturg pro mezinárodní divadelní festival Divadelná Nitra, a pro Pražský divadelní festival německého jazyka. Od roku 2010 byl šéfdramaturgem Literárně dramatického centra Rozhlasu a televize Slovenska.
Ján Šimko se zabývá moderní historií a má bohaté zkušenosti s dokumentárním dramatem a se zpracováním orální historie. Stěžejním tématem jeho autorských projektů se stala paměť kolektivu a jednotlivce. Vybírá si silná a nepohodlná témata dob nedávno minulých. Za potřebné považuje nejen zkoumat příběhy z minulosti, ale i sledovat, jak se s nimi v současnosti pracuje. Je kurátorem mezinárodního projektu Paralelní životy. Vyústěním tohoto projektu je šest inscenací divadel postkomunistických zemí, které odhalují praktiky tajné policie. Další jeho autorskou inscenací s tématem soudobé historie je Poslední historická úloha mladé generace. Jde o příběh studentů a herců, kteří se zúčastnili Sametové revoluce v roce 1989.  

↑ zpět na začátek článku ↑

Plzeň 1953

Sledujte nás

na sociálních sítích:

Ikona Facebook  

Kontaktujte nás

PROPAGANDA s. r. o.
Záběhlická 3254 / 51
106 00 Praha 10 – Záběhlice

více kontaktních údajů