Plzeňská filharmonie vstupuje do jubilejní 100. sezóny

Plzeňská filharmonie je tělesem s úctyhodnou historií a kulturní tradicí. Za léta svého působení si vybudovala pozici významného orchestru, jehož interpretační kvality mohou oceňovat posluchači nejen u nás doma. Svými uměleckými výkony přispívá k propagaci Plzně, regionu, ale i celé České republiky. V letošním roce si Plzeňská filharmonie připomene 100. výročí svého vzniku.

 

Snahy o založení symfonického orchestru se v Plzni datují od druhé poloviny 19. století. Stabilním tělesem, jež výrazně zasáhlo do plzeňského kulturního života, se stal v roce 1919 Symfonický orchestr Osvětového svazu, jehož první veřejné vystoupení se uskutečnilo 17. března 1920 v  Měšťanské besedě.

 

Významná éra symfonické hudby v Plzni byla po druhé světové válce spjata s Plzeňským rozhlasovým orchestrem, jenž od roku 1946 realizoval nesčetná domácí i zahraniční vystoupení a – v souladu se svým názvem – také cenné nahrávky či živé rozhlasové vstupy. Jeho směřování ovlivňovaly silné dirigentské osobnosti jako Josef Hrnčíř, Antonín Devátý, Josef Blacký, Martin Turnovský, Bohumír Liška a mnozí další. Ke spolupráci byli zváni přední instrumentalisté (např. František Maxian, František Rauch, Josef Páleníček, Alexander Večtomov, Zuzana Růžičková), pěvci (Maria Tauberová, Marie Podvalová, Beno Blachut) i dirigenti (Alois Klíma, Jiří Stárek, Ivo Jirásek, František Stupka). Později pak hostovali u dirigentského pultu orchestru zahraniční hosté Charles Mackerras, Serge Baudo, Aram Chačaturjan, a koncertní umělci jako Mstislav Rostropovič, Igor Oistrach, Leonid Kogan, Igor Bezrodnyj, Michael Ponti a další.

 

Přes nesporné kvality a bohatou tradici zažilo těleso i temnější období a po roce 1989 několikrát stálo na pokraji zániku. Situaci se naštěstí vždy podařilo stabilizovat. V současné době pracuje Plzeňská filharmonie pod vedením svého šéfdirigenta Ronalda Zollmana. Post ředitelky zastává od roku 2009 Mgr. Lenka Kavalová, kterou jsme požádali o několik slov.

 

Každé kulaté výročí inspiruje k bilancování. Jak nahlížíte na své desetileté působení v čele Plzeňské filharmonie?
Plzeňskou filharmonii jsem převzala na jaře v roce 2009. Bylo to v době jejího celkového útlumu, nejistoty, všeobecné nestability a s absolutní absencí managementu. Filharmonie nebyla vůbec v dobré umělecké kondici, a tak se na ni i nahlíželo. Na pozici šéfdirigenta tam tehdy byl velmi šikovný Japonec Koji Kawamoto, laureát mezinárodní soutěže Pražské jaro. Společnými silami a přesně promyšlenými strategickými kroky se nám podařilo pozvednout uměleckou úroveň orchestru. Na řadě byla také nutná generační obměna, téma, které je v každém pracovním prostředí choulostivé. V průběhu let se mi postupně podařilo obohatit koncertní sezóny o lepší sólisty a dirigenty a dostat Plzeňskou filharmonii na lepší pódia. Také filharmonie v posledních letech získala významná ocenění.

 

Samozřejmě, hovoříme-li o bilancování, je nutné zmínit, že na druhé straně se potýkáme se značnými finančními problémy. S prudkým nárůstem platů ve veřejné sféře se nám jako obecně prospěšné společnosti rozevírají nůžky. Jako kulturní instituce vykazujeme jednu z nejvyšších soběstačností, což si vyžaduje velmi náročný a zhuštěný provoz. To ale rozhodně nestačí na narovnání mezd na úroveň tabulkových platů běžných v příspěvkových organizacích. V současné době probíhají velmi vstřícná jednání jednak s naším zakladatelem, kterým je město Plzeň, ale také s Plzeňským krajem, a společně řešíme otázku zásadní změny ve financování Plzeňské filharmonie. Já věřím, že se nám podaří najít ideální řešení. Aby filharmonie prosperovala a důstojně reprezentovala, potřebuje adekvátní rozpočet.

 

Poslední desetiletí přineslo řadu novinek: četná domácí i zahraniční vystoupení, nahrávky i zajímavě koncipované tematické projekty. Kterých z nich si nejvíce ceníte?
V souvislosti s přípravou programu pro projekt Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 jsem přemýšlela, s čím novým bych mohla přijít na hudební scénu a napadlo mne vymyslet projekt, který by s vědomím dnešní doby a v rámci multižánrového a multioborového propojení dokázal maximálně profesionálně připomenout stěžejní historické milníky. Věděla jsem, že se pouštím na tenký led, protože jsou to choulostivá témata vyvolávající emoce a také, že projekty tohoto typu se v dramaturgii žádného českého orchestru dosud nevyskytovaly. Byla to výzva. Vznikl projekt Umělec a totalita, pro jehož spolupráci jsem oslovila erudované instituce Ústav pro studium totalitních režimů a Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara při ZČU. Za tento projekt jsme získali Uměleckou cenu města Plzně. Ta spolupráce se velmi osvědčila a pokračuje dodnes. Připomínat si historii a velmi často negativní dopady té či oné doby je velmi nutné. Vznikly tak další projekty Únor 1948 aneb Čelem k masám!, Nejen Mnichov 1938, Československo – 100. Listopad 1989 připomeneme na podzim projektem Radost ze svobody. Některé projekty zaznamenal a odvysílal Český rozhlas.

Ptáte se na nahrávky. Myslím si, že i regionální orchestr by měl mít vyprofilovanou vlastní nahrávací činnost, a to i v dnešní době, kdy se méně nakupují hudební nosiče a hudba se více stahuje z internetu. S Tomášem Braunerem jsme si řekli, že by nebylo špatné natočit například Dvořákovy Rapsodie, které léta natočené nebyly, zejména pak Rapsodie, op. 14. Pátrala jsem dál, co by mohlo být přínosem na trhu a napadlo mne, že bychom s Tomášem mohli natočit Souborné dílo pro violoncello a orchestr Bohuslava Martinů. Spolupráci jsem nabídla Petru Nouzovskému. O nahrávku projevilo zájem vydavatelství Dabringhaus & Grimm. Získali jsme za ni ocenění Classic Prague Awards 2017 v kategorii Nahrávka roku, také nahrávka získala pozitivní hodnocení německých kritiků. V současné době máme s jedním německým vydavatelstvím naplánované natáčení CD s díly Vítězslava Nováka. Objeví se na něm jeho Klavírní koncert e moll a Serenáda F dur. Pod nahrávkou bude podepsaný náš současný šéfdirigent Ronald Zollman. Pro Český rozhlas teď v září s dirigentem Chuheiem Iwasakim souborně natočíme symfonie Jana Václava Tomáška.

 

Co se zahraničních vystoupení týče, těch ročně realizujeme opravdu mnoho, a to v klasických i neklasických žánrech. Co bych zmínila ráda je úplně vyprodané Matiné s českou hudbou v mnichovském Gasteigu nebo to, že jsme byli vůbec jedním z prvních orchestrů, který hrál v hamburské Elbphilharmonie. A zahrát si v takovém, a ještě vyprodaném sále je jistě krásnou odměnou pro každého hudebníka.

 

Filharmonie pod Vaším vedením rozšířila svou nabídku koncertních řad například o „mezižánrovou“ a také o řadu určenou dětem. Otevřít dětem dvířka do světa vážné hudby – ať již prostřednictvím hudebních pořadů nebo oblíbených koncertů laureátů ceny plzeňský Orfeus – považuji za nesmírně přínosné. Budete v této cestě pokračovat?
Když jsem v roce 2009 nastoupila, filharmonie nabízela dvě klasické abonentní řady a návštěvnost koncertů byla přibližně na šedesáti procentech. Skutečně jsem již tehdy musela začít nastavovat novou linii a musela jsem tak činit postupně. V zahraničí jsem ale měla možnost sledovat jiné trendy. Mohla jsem pozorovat, kam se ubírá zájem návštěvníků kulturních pořadů v Evropě. Mám také poměrně dost zkušeností z Ameriky. Když se například zájem o crossoverové pořady začal projevovat i v naší republice, byla jsem na to připravená. Zřídili jsme crossoverovou abonentní řadu a znatelně rozšířili cílovou skupinu posluchačů.

 

Co se dětských pořadů týče, chtěla jsem, abychom se ubírali jinou cestou. Vsadili jsme kartu na vlastní autorské pořady, které budou nenásilnou formou dětského posluchače edukovat, vyvolají v něm zájem a udrží jeho pozornost. Přemýšlela jsem, koho oslovit a jak sestavit autorský realizační tým. Oslovila jsem hudebního skladatele Tomáše Ille, scenáristu Martina Pášmu a posléze ještě vynikající hereckou osobnost Svatopluka Schullera. Dnes máme více než deset vlastních autorských pořadů, které jsou interaktivní, zábavné, edukativní a didaktické. Sama jsem občas infantilní a zajdu se na některý z nich podívat, protože jsou vtipné. Z dětství si totiž pamatuji na nudné „výchovné koncerty“, a takto jsem to opravdu nechtěla. Kromě dětské řady Duha nově nabízíme studentský projekt Muzikantská naděje a nově vznikl také dětský klub Filharmoníček.

 

Je vidět, že se nebojíte změn a přijímáte životní výzvy. Ne všechno se ale zřejmě setkává s pochopením konzervativní části publika. Nemáte strach z odlivu zájmu abonentů?
Asi vím, kam míříte. V souvislosti s výročím Plzeňská filharmonie – 100 jsme se po mnohých desítkách let rozhodli přijít s novými abonentními řadami a s tím související nutnou novou organizací těchto řad. Ano, jisté emoce tento krok vyvolal, ale byli jsme na to připraveni. Jelikož jsem tuto emoční vlnu očekávala, měla jsem důsledně připravenou komunikační strategii, jak přesvědčit naše předplatitele, že tento krok je správný a že předkládáme novou kvalitnější kulturní nabídku. Asi hlavním důvodem bylo změnit zavedené klasické řady A a B, kdy řada A je samozřejmě vnímána jako „Premium“ a B jako „béčko“. Cílem bylo postavit nové rovnocenné abonentní řady a smazat onen rozdíl mezi A a B. Nové řady nesou název Diamant a Platina.

 

Dnes již mohu vyhodnotit, že počet abonentů se nám naopak rozšířil a zaznamenáváme velmi pozitivní reakce. Potvrdilo se, že moje vize udělat tuto zásadní změnu byla správná.

 

Během Vašeho působení došlo k několika výměnám na postu šéfdirigenta orchestru. Jak byste hodnotila jejich působení?
Myslím, že s výběrem šéfdirigentů jsem měla šťastnou ruku. Moje práce začala s japonským dirigentem Koji Kawamotem, kterého jsem zmínila v úvodu tohoto rozhovoru. Poté jsem oslovila Tomáše Braunera. Protože jsem věděla, jaký potenciál v sobě má, dala jsem mu plnou důvěru a příležitost. Mou důvěru Tomáš nezklamal. Orchestr pod jeho vedením umělecky rostl a získal řadu prestižních ocenění. Dnes mne těší, jak jeho umělecká kariéra roste a můj počáteční odhad se tak potvrdil. Za toto hovoří i jeho jmenování novým šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. S Tomášem jsme dobří přátelé a přeji mu v jeho nové éře mnoho úspěchů.

 

Na Tomáše Braunera od loňské sezóny navázal Belgičan Ronald Zollman, který je zkušeným seniorním dirigentem. Současný šéfdirigent Ronald Zollman pochází z frankofonní oblasti a orchestr pod jeho vedením má možnost rozvíjet repertoár této oblasti.

 

Stejným způsobem jako tenkrát Tomáše Braunera jsem si pro další úzkou spolupráci vybrala ještě mladého japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, který je výraznou dirigentskou osobností nastupující generace. Chuhei Iwasaki zde studoval, žije tady, mluví česky a s českým prostředím velmi souzní.

 

Zahajovací a zároveň „narozeninový“ koncert sezóny 2019/2020, na němž zazní Beethovenova Missa solemnis, slibuje mimořádný zážitek. Tuto velkolepou kompozici uvedl v roce 1973 Plzeňský rozhlasový orchestr pod taktovkou Bohumíra Lišky spolu s Pěveckým sborem Československého rozhlasu v Praze. Od té doby se v Plzni, myslím, nehrála. Proč jste zvolili právě toto náročné dílo? Příprava musí být asi složitá…
V našich archívních záznamech jsme dohledali, že Missa solemnis byla od té doby v Plzni uvedena ještě 18. 12. 1997 pod taktovkou Jana Chalupeckého.  Tehdy jsme se jmenovali Plzeňský rozhlasový orchestr – Symfonický orchestr města Plzně. S Ronaldem Zollmanem jsme ji do dramaturgie zařadili jednak pro svou velkolepost a jednak proto, že v roce 2020 oslavíme 250 let od narození Ludwiga van Beethovena. Náš narozeninový koncert se koná 26. září pod taktovkou Ronalda Zollmana. Spolu s Plzeňskou filharmonií vystoupí Slovenský filharmonický sbor a sólisté Marie Fajtová, Markéta Cukrová, Jaroslav Březina a Jozef Benci. Missa solemnis bude v Plzni uvedena po dvaadvaceti letech.

 

Co dalšího připravujete pro letošní jubilejní sezónu?
V rámci oslav se konají ještě dvě samostatné výstavy reflektující na historii tohoto tělesa. Jednu z nich si návštěvníci mohli po celý červenec prohlédnout v pražské Valdštejnské zahradě a nyní je k vidění v Plzni v Křižíkových sadech. Druhá bude od 16. září k vidění v Mázhausu plzeňské radnice. Obě výstavy jsme připravovali ve spolupráci s Odborem kultury MMP a velké poděkování za ně patří Mgr. Kateřině Zvěřinové. Samozřejmě pestrá dramaturgie nás bude provázet v průběhu celé sezóny. Všechny informace jsou na našich webových stránkách.

 

Jaká je Vaše vize budoucnosti Plzeňské filharmonie?
Z uměleckého hlediska pokračovat v nastavené linii a dobře reprezentovat českou kulturu. Z ekonomického hlediska finančně stabilizovat filharmonii, získat více prostředků z rozpočtu města a kraje, narovnat mzdy na úroveň tabulkových platů, eliminovat personální podstav, se kterým se v současné době potýkáme a postupně rozšířit velikost orchestru. Co mne ale velmi trápí je, že začíná ubývat počet dobře vyškolených hudebníků.

Zatím více snem než vizí je pro Plzeňskou filharmonii získat vlastní koncertní sál s důstojným zázemím. Ta otázka je již ale otevřená, a to je velmi pozitivní.

Děkuji za rozhovor.

Lenka Bočanová