Romeo a Julie opět v Plzni

Nejslavnější milostný příběh světového dramatu míří opět na jeviště Divadla J. K. Tyla. Zatímco v roce 2009 jej ztvárnil soubor činohry, tentokrát se diváci mohou těšit na baletní inscenaci se strhující Prokofjevovou hudbou. Premiéra se uskuteční 14. listopadu ve Velkém divadle. A bude na co se dívat, velkolepou podívanou slibuje i jeden z nejžádanějších českých scénografů současnosti Martin Černý, držitel ceny Alfréda Radoka a dalších ocenění.

Prozradil byste, na co se mohou diváci těšit, jak bude scéna vypadat?
Myslím, že na poměry baletní inscenace bude scénografie výpravná. Chci vymodelovat prostor pro tento velký příběh. V hlavní roli je ale tanec, takže barevnost držím ve svých oblíbených tlumených barvách, nechávám vyniknout barevnosti v svícení a kostýmech.

Máte osobně raději klasické tituly, jako je právě i Romeo a Julie, nebo nové moderní hry?
Existuje velká spousta špatných starých i moderních her. Ty klasické jsou ty, na které se nezapomnělo, takže fungují bez ohledu na čas svého vzniku. Nevím, kolika současným hrám se toto podaří. Mám rád dobré hry.

Co Vás zajímá na tomto titulu, co bylo hlavním důvodem, proč jste tuto nabídku přijal?
Shakespeare, Prokofjev, Romeo, Julie… to je dost důvodů. Krásný a smutný příběh. Nenávist ničí životy a zabíjí. Všichni si přejeme, aby to těm dvěma vyšlo, a zároveň víme, že se to zase nepovede.

Navrhujete scénu pro inscenace napříč žánry. Máte některý raději, nebo to takto vůbec nerozlišujete?
Střídání žánrů je osvěžující. Ty světy žijí tak blízko sebe a přitom se tolik liší. Všechno začne prázdným jevištěm a končí divákovým zážitkem. Je to jako mluvit více jazyky – různými slovy o tomtéž, protože příběhy jsou stejné, v různých řečech i žánrech. Je zajímavé přemýšlet v různých jazycích.

Na čem v současné době ještě pracujete? A co Vás čeká po Romeovi a Julii v Plzni?
Právě teď připravuji v Národním divadle Stravinského Slavíka a Čajkovského Jolantu, dvě opery v jeden večer. Nedávno jsem dělal Romea a Julii jako muzikál ve Fóru Karlín.

Máte v ČR oblíbenou scénu, pro niž připravujete inscenace obzvlášť rád?
Mám rád scény Národního divadla. Mám to štěstí, že jsem tam zaměstnaný, takže si je užívám.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že máte pracovní zkušenosti například z Ruska, můžete o tom říct víc? A také to, že byste rád tvořil pro pařížskou operu – platí to stále?
Pracoval jsem dvakrát v divadle v Jaroslavli. Je už to dávno. Přímo po DAMU jsem si musel poradit s prací v cizí zemi a na obrovském jevišti. Naučilo mě to se nebát nového a těšit se z výzev. Výzva z Paříže ale zatím, bohužel, nepřišla. K tomu se ale nijak neupínám, jen se mi tam prostě líbilo. Život si ale stejně vymyslí mnohem zajímavější zápletky než já. Takže se těším na další nápady.

Martin Černý
Rodák ze středočeského Brandýsa nad Labem a absolvent  katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Je velmi častým hostem v mnoha českých a moravských divadlech ve všech žánrech. Zvládá výtečně i taje scénického prostoru pro velmi specifický baletní žánr. Dokázal to například v inscenacích ve Státní opeře Praha jako Labutí jezero, Fantom opery, Sen noci svatojánské, ve Stavovském divadle ve Zlatovlásce či Faustovi. V Divadle J. K. Tyla v Plzni pak v Čachtické paní, Zvoníku od Matky Boží nebo Anně Karenině. V rámci Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby ČR 2011 získal čestné uznání za vynikající scénografické řešení baletů Faust, Giselle a Zvoník od Matky Boží. V roce 2012 obdržel Cenu Alfréda Radoka.

↑ zpět na začátek článku ↑