březen
Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Jiřího Boudníka
| Plzeň | Plzeň | ||
| e-mail: | telefon: | ||
| web: | |||
Jídlo mám rád, ale snažím se nepřejídat. Mám rád kyselé věci, okurky, zelí. Rád si dám i šťavnatý steak, zatím nejlepší byl s Milošem Formanem v Peter Luger v Brooklynu, a pak s rodinou v restauraci Angusfarm v Soběsukách. Sám ale nevařím, ani nepeču.
Z dětství mi v chuťové paměti uvízla klasika: svíčková! Ten balanc slané, kyselé a sladké chuti. To je sen. Nejlépe vždycky vařily babičky, ty jejich buchty plněné mákem nebo povidly, z domácích ovocných zavařenin, pohádka. Na druhou stranu mám osypky, když si vzpomenu na školní jídelnu a jejich převařenou mrkev (stejně asi byla z konzerv) nebo tu mlíkovou břečku.
Když mi bylo sedmnáct, emigrovali jsme do Ameriky. Byl konec 80. let a tady byla spousta věcí úplně jinak. Nemohli jsme tu třeba najít normální evropský chléb s křupavou kůrkou. Mají tam něco, čemu říkají wonder bread. Dá se zmáčknout do malé kuličky. Je určen na toast, to jsem neznal. Oblíbil jsem si vietnamskou kuchyni, zejména polévku Phở, a grilovanou oliheň. Z New Yorku, kde jsou všechna kulinářská kouzla na každém rohu, bylo těžké vrátit se do Plzně, kde tehdy nebyl široký výběr krom české kuchyně. Ale jsem hrdý na to, že jsem do Plzně přivezl právě tu polévku Phở. Měl jsem sousedku Lindu, Vietnamku, a ta mě občas zvala na polévku. Já jí povídám: Lindo, tuhle polévku miluju! Proč si neotevřeš vietnamskou restauraci tady v Plzni? A ona si ji otevřela na Slovanské třídě. Nakonec to od ní koupil jiný soused, Bac Tram Nam, a teď se to jmenuje Phở Time a je v Galerii Slovany.
Situace v českých restauracích je podle mne rok od roku lepší. Personál se usmívá a je pozorný. Plzni hodně prospěl titul Evropské hlavní město kultury v roce 2015. Začalo sem jezdit více turistů. Jsou tu restauratéři, kteří neustále pozvedají úroveň gastro zážitku.
V Plzni jsem designoval restaurace, kam i rád chodím jíst. Byla by škoda, kdybych se jim musel vyhýbat. Takže Martinská Osteria a Garage Osteria. Podařilo se mi v nich skloubit architekturu s uměním (viz obrazy zakomponované do barů) a k tomu dobré jídlo a personál – to je výhra. Mám rád i Homy, nádherné místo, klobouk dolů těm, kteří ten koncept, včetně krásných interiérů, dali dohromady.
Už když jsem se vrátil z New Yorku, učarovala mi přátelská atmosféra CrossCafe. Za barem se usmívali, pozdravili, když zákazník přišel a řekli Na shledanou, když odcházel. Na tuhle nehranou přátelskost jsem byl z Ameriky zvyklý, ale v Plzni to bylo něco jako zjevení.
A můj gastronomický sen? Miluju japonskou kuchyni, a tak bych se jednou rád přejedl tím, že bych v jeden den vyzkoušel všechny ty jejich mořské příšery. Ale jinak mám rád takové ty české stálice – dobré kyselé okurky, tlačenku s octem, kyselé zelí, kváskový chléb s máslem, solí a spoustou kmínu, to mi úplně stačí.
Jiří Boudník, architekt
