Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Marka Ženíška

Asi nebudu sám, kdo ne úplně kladně vzpomíná třeba na škraloupy ve sklenici s mlékem ve školce. Pozitivních vzpomínek je ale mnohem víc a mám řadu oblíbených jídel z dětství, která mi chutnají i dnes.
Mám rád klasickou českou kuchyni, ale i mnoho dalších. V podstatě se dá říct, že jím skoro všechno, nejsem v jídle vybíravý. Mám rád italskou kuchyni, čas od času si dám i čínu. Myslím, že jsem procestoval kus světa a vždy jsem ochutnal něco, co jsem ještě nejedl. V některých zemích dokonce i to, o čem radši ani nechci vědět, z čeho všeho to bylo.
 
Pomalu zjišťuji, že se moje chutě s léty mění. Nikdy jsem třeba nemusel pálivá jídla a dnes mi nevadí. Stejně tak to mám i s mořskými plody. Myslím, že je dobré nebát se ochutnat i něco nového. Zároveň mám také zkušenost, že čím jednodušší jídla jsou, tím jsou i chutnější. Důležité je pro mě i prostředí, kde konzumuji. Jídlo mám totiž spojené i s tím, že si celá rodina sedne ke stolu a jí, pokud to čas dovolí, společně. Mám to tak rád a snažíme se o to doma dost často, ať už jde o snídani či večeři nebo o víkendový oběd. Měli jsme to takhle doma s rodiči a sourozenci a doporučuji to všem.

Rád vařím a vařím často. Zvládl jsem i svíčkovou, umím vlastně většinu omáček s domácími kynutými houskovými knedlíky, a nebojím se ani pečení. V tom je ale manželka o sto procent lepší.

Moje žena provozovala několik let skvělou kavárnu v Solní ulici, ale to už je mnoho let, tam jsem byl velmi častým hostem. Byla to první kavárna v Plzni, kde se nedělalo jen espreso, vídeňská a alžírská káva.

A jestli si dávám novoroční předsevzetí, které by se týkalo jídla? Ne, nedávám. Ale jeden novoroční rituál, který je spojený s jídlem, mám. Prvního ledna, když ještě všichni spí, si jdu do prázdných ulic zaběhat, a pak se těším na cukroví a vánočku, protože mi je líto, že je vánoční atmosféra moc krátká a rychle uteče, a tak si ji chci co nejvíc užít.

↑ zpět na začátek článku ↑