od 01/06
Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Petra Merxbauera
| Plzeň | Plzeň | ||
| e-mail: | telefon: | ||
| web: | |||
Školkové a školní jídelny mne moc nezasáhly, nicméně odpor k mlékové a rajské polévce se vytvořil spolehlivě. Jinak jsem byl hýčkán domácí stravou své babičky, která s námi bydlela a vařila skvěle. A taky mě pěkně rozmazlovala – protože jsem nejedl houby, cedila mi houbovou omáčku, abych nemusel pozřít neoblíbenou součást jinak výtečného pokrmu. To se ale změnilo, dnes mám houby moc rád.
Z dob hromadného stravování minulého režimu se mi vybavily plněné ovocné knedlíky na chmelové brigádě – byly naprosto nepoživatelné, zato se s nimi dal úspěšně hrát baseball. Lepší kousky vydržely i tři rány pálkou!
Strávník jsem poměrně nenáročný – mám rád jednoduché chutě, jedním z mých nejoblíbenějších jídel jsou brambory s tvarohem. Pěkně omaštěné, posolené, k tomu mléko nebo podmáslí. Nebo čerstvý chléb od pekaře Sebery – stačí namazat máslem…Ale zrovna tak si rád zajdu do restaurace na něco složitějšího. A v dnešní době je z čeho vybírat. Určitě mi utkvěla pražská Babiččina zahrádka, ale zajímavých míst, kde dobře vaří, je spousta. V Plzni jsem asi na srovnatelnou kuchyni ještě nenarazil, ale to může být moje chyba. Dobře se dá najíst v černickém Purkmistru, příjemně je taky v Osterii v Martinské.
Řada dobrých restaurací zanikla, ale jiné zase vznikají. Klíčová je samozřejmě kromě kuchaře také obsluha. Někdy má host pocit, že je číšníkovi opravdu na obtíž, a jindy je naopak personál tak úžasný, že to člověku rozsvítí celý den. A taky mám rád prostory s nějakou specifickou atmosférou – to je ovšem dnes trochu problém, protože přibývá restaurací s jednotným moderním designem. Hodně mě třeba mrzí, že ze „středověké“ Staré Sladovny se stala mexická restaurace.
K jídlu je samozřejmě nutný vhodný nápoj – pivo plzeňského typu, tedy přiměřeně hořký ležák, nebo dobré víno. Do nedávna jsem dával přednost červenému, ale postupně jsem se propil i k bílému – ale to hlavně v horkých letních dnech. A obojí raději suché.
Baví mě občas i něco uvařit – obvykle stylem „co dům dal“, žádné jídlo pak není úplně stejné jako minule. Jedním z mých dlouhodobých plánů je uvařit něco podle dokonalých receptů z knihy „Nemusí být vždycky kaviár“ od Johanna Maria Simmela. Hlavní hrdina – špion za druhé světové války – se vždy z prekérní situace dostane tím, že něco báječného uvaří. A je to vaření na několik hodin. Tím pádem je ovšem tento můj záměr odložen na dobu, až se budu nudit. A to zatím nepřichází v úvahu.
Petr Merxbauer,
režisér programu Historického víkendu a člen kapely Strašlivá podívaná
