Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Tomsy Legierskiho

Jím velmi rád! Díky divadlu hodně cestuji jak po České republice, tak i po světě, a to je ohromná příležitost ochutnat kdejakou libůstku. Ochutnal jsem jídla v Evropě, Americe a na Blízkém východě. Není možné říct, kde to je lepší. Každá kuchyně je unikátní a tím myslím opravdu každá. Stačí si vzpomenout na největší českou nevypsanou soutěž o nejlepší bramborový salát na Vánoce! To se řekne bramborový salát a je možné sehnat jen v ulici desítky receptů, co pak celá naše zemička. Na deset milionů obyvatel bych tipoval tak dvacet milionů receptů. A to se bavíme jen o jedné z mnoha příloh!

Vzpomínám na svou první návštěvu restaurace. Bylo mi asi osm let. Místo, kam by dnešní člověk nezašel. Jedna z prvních restaurací otevřená po roce 89 ve Zlíně, kde jsem vyrůstal. Jídlo i prostředí bylo příšerné, ale vzpomínám na to celé jako na pohádku. Sedám si za stůl, číšník mi přináší lístek, pití, jídlo. No, servis, který doma není. Až po studiích v Praze jsem začal restaurace navštěvovat za účelem chuťových experimentů a delikates.

Nejvíc mě ale zajímá kuchyně domácí. Kamkoliv jedu, baví mě ochutnávat, co se dělá doma, to, co si lidi udělají, když jsou unavení, nejdou ven do putyky, ale uvaří si něco, co je povzbudí jak na těle, tak na mysli. Když je baví vařit, tak pak to je domácí jídlo, které miluji jíst. Ale samozřejmě rád chodím tam, kde to kuchaře baví, a to poznáte hned po vstupu do místnosti podle toho, jak to tam voní.

Jaké mám rád jídlo? To záleží na celkovém kontextu. Jaká je nálada, jestli jsem unavený, kde se vlastně nacházím, jak v psychickém rozpoložení, tak i fyzicky, na jakém místě. To určuje, na jakou chuť mám zrovna náladu. Mohu říct, že zrovna teď jsem dovečeřel, udělal jsem si hamburger s křehkou slaninou, poloměkkým kozím holandským sýrem, mango čili omáčkou, jemně nasládlou stejně jako ten sýr, a to vše svíraly dokřupava opečené housky v anglosaském stylu, tedy jemně nasládlé bílé pečivo.  
Jídlo jsou pro mne zážitky a chtěl bych si je pamatovat všechny, ale není to možné, proto se musím do oblíbených míst vracet a jíst tam zas a znova. Jeden moment, na který si často vzpomínám, je z Floridy. Navštívil jsem tam vyhlášené místo, jižně od Tampy, kde jedna rodina už asi třetí generaci dělá domácí burgery. Sama si peče housky, dělá si hranolky, maso. Všechno si to kutí v takovém malinkém domečku u vody. Že se jedná o zajímavé místo, pochopíte okamžitě. Je tam fronta až za roh. Burger byl báječný, vše, co jsem čekal, bylo překonáno, ale jediná věc mi dodnes neleze do hlavy. Bylo tam hodně lidí, dost turistů. A každého turistu jsem poznal, protože když dojedl, vypadal jako já. Celý obličej a vlastně všechno zepředu měl od toho burgeru totálně zamaštěné. Jen místňáci s posledním soustem olízli pět prstů a napili se. Ta porce byla jak půl hlavy veliká a myslím, že to nejde pozřít a nebýt celý od toho jídla zaprasený. Ale ti amíci to umí, prý proto, že trénují od mala.   

Restaurace, knajpy, hostince, motoresty, cokoli kde se vaří, přímo vyhledávám. Když se jde na kopec a není nahoře nějaká pastouška s gulášovkou, tak tam nejdu! V Plzni jsem teď teprve něco přes rok, ale už jsem objevil místa, kam jdu rád a vracím se tam. Lékárna na náměstí má výbornou kuchyni, Indie Buddha v Perlové, sladké klasiky a, jak říkám, super prasárničky v Berušce na Slovanech a další. V Plzni se dá dobře najíst!

Nevynechám ani příležitost zajít do kavárny. Kavárna je pro mě něco jako pro atleta tělocvična! Když jsem ještě bydlel v Praze, kavárny mě držely nad vodou. Tam se odpočívalo, domlouvaly se zkoušky v divadle, náměty, kdo a s kým a kde bude zkoušet, jaký výtvarník bude dělat danou scénu. V Plzni mám rád Univerzitní kavárnu Družba, Cafe Regner nebo eL café.
Taky mám rád, když se mísí divadlo s jídlem. Třeba když je premiéra nebo nějaký důvod větší oslavy, kolegové z divadla přinesou super chuťovky a člověk pak ochutná takové různorodosti, že ani neví, kdy skončit. Je to takové české tapas. U nás v divadle se vaří moc dobře.

Předsevzetí nemám a nesvazuji se žádnými sebesliby. Mám skvělou ženu a čekáme čtvrtého syna, žijeme v režimu co přijde, to přijde a nějak se s tím budeme muset vyrovnat. Myslím, že máme radost ze života a proto není předsevzetí potřeba.

Tomsa Legierski
režisér, herec a nový umělecký šéf Divadla Alfa

↑ zpět na začátek článku ↑