Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Vladislava Vilímce

Věřili byste, že v mateřské škole mi moc nechutnalo? Některé polévky jsem odmítal jíst úplně. Vzpomínám si, jak mne paní učitelky vždy přesvědčovaly, že si mám dát lžíci polévky za maminku, za tatínka… Když ale výčet pokračoval již do vzdálenějších příbuzenských vztahů, už to moc nezabíralo. Ale měl jsem rád rajskou. Naopak jsem vůbec nejedl vařené zelí nebo špenát. Tudíž když se doma servírovalo například vepřo, knedlo, zelo, v mém případě to bylo pouze vepřo a knedlo. Později na vysoké škole se mé chuťové buňky úplně změnily.

Přestal jsem jíst rajskou a konečně si mohl pochutnat na vepřové se zelím. V současné době mám oblíbené ryby nebo jiná lehčí jídla. A vždy k tomu musí být hovězí vývar, nejlépe s játrovými knedlíčky. Kromě toho upřednostňuji spíše grilovaná jídla. A jednou za čas dostanu chuť i na dobrou zvěřinu. Sám ale nevařím. To u nás doma zajišťuje moje manželka. Jsem takovým vděčným strávníkem. Na rozdíl od dětství nejsem v jídle příliš vybíravý.
Rád chodím i do restaurací. Považuji je za součást životního stylu dnešní generace. V Plzni chodím do restaurace U Mansfelda, kde si občas dávám kančí plec se šípkovou omáčkou,  nebo k Potrefené Huse. V Klatovech s manželkou docela často navštěvujeme restauraci v hotelu Enius. Mají tam skvělou bezé roládu. Vynikající kuchyně je i v zámecké restauraci v Hrádku u Sušice.
Naopak moc nechodím do kaváren. Obvykle to pak končí vždy nějakým malinovým či jahodovým moučníkem, který mohu v současné době jíst jen v omezeném množství.  Vím, že musím trochu zhubnout a více se pohybovat. Hlavně kvůli zdraví.  Je to však při mém stylu práce docela obtížné.

↑ zpět na začátek článku ↑