Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Zbyňka Kašpara

U nás v rodině máme tradici, že maminka vždycky dělává na Boží hod jídlo, kterému říkáme „tedži“. Kdysi ho vařívala moje babička a recept prý měla od nějakého dědečkova kamaráda, který pobýval v Koreji. Nejspíš té jižní, protože se jídlo vaří z vepřové kýty, je v něm spousta curry, pepře a česneku a je docela pálivé. Sehnat vepřovou kýtu za komunismu nebylo vůbec jednoduché, a proto tahle specialita u nás získala punc jisté svátečnosti. Babička ji vždycky vyráběla ve dvou variantách, pro dospělé, a méně pálivou pro děti. A já vždycky pochopitelně toužil po té dospělé a těšil se na okamžik, až ji konečně dostanu na talíř. Teď už pár desetiletí baštím tu dospělou a chutná pořád stejně dobře.
Mimochodem, dobré jídlo jsem měl rád odmala. Zmiňovaná babička vždycky vzpomínala na chvíle, kdy mne jako malého hlídávala, já šmejdil po kuchyni, a když jsem si stoupl na špičky, oči se dostaly tak akorát do výšky stolu a já načuhoval v blaženém očekávání, co dobrého se tam pro mne chystá.

Dnes mám rád kuchyni středomořskou, italskou, francouzskou, španělské tapas… Ale i čínskou a samozřejmě i leccos z té naší, české. Mám rád mořské plody i ryby obecně, francouzské saláty nebo konfitovanou kachnu z Périgordu a italské těstoviny i pizzu. Z české kuchyně zbožňuji ovocné knedlíky, houbového kubu a vepřový řízek s bramborovým salátem.
Můj nejranější zážitek spojený s jídlem spadá do dětství. Jako kluk jsem byl párkrát s rodiči v Jugoslávii. Stanovali jsme, jedli konzervy a šetřili, abychom si z dovolené něco přivezli, protože v Jugoslávii bylo tenkrát možné koupit spoustu záviděníhodných věcí, které u nás byly k dostání nanejvýš tak v Tuzexu. Každý večer jsme chodívali do městečka nakoupit broskve a zeleninu, rodiče si koupili víno a my děti dostali zmrzlinu. Už to byl gurmánský zážitek sám o sobě. Broskve se tenkrát za komunismu dostaly spíš výjimečně a tady jsem se jich mohl najíst k prasknutí. A poprvé jsem ochutnal nektarinky, věc u nás docela nevídanou. A zmrzlina? Ten výběr a chutě! Doma jste si tenkrát mohli vybrat mezi točenou vanilkovou, čokoládovou a míchanou a když měli pistáciovou, byl to svátek. Tam měli i dvacet různých druhů… A když jsme se vraceli autem do Čech, zastavili jsme se na nějakém sídlišti na okraji Bratislavy a šli po čtrnácti dnech pojídání konzerv na večeři. Vybral jsem si tenkrát ražniči a hranolky a dodneška se mi sbíhají sliny, když si vzpomenu, jak mi to tenkrát chutnalo.

Do restaurací rád zajdu i dnes. Nejlepší pizzu mají u Da Pietra, rád chodím i do Ranga nebo Osterie v Martinské. V létě mám rád Dolce Vitu v Prešovské ulici, protože tam mají krásné venkovní posezení. Skvělý tatarák mívají U Feřtů na Lochotíně. Výborně a levně se najíte U slunce na náměstí Míru. Takovou oázou francouzské gastronomie je Fine France ve Skrétově ulici nebo Na břehu Rhôny v Bezručově ulici. A když už jsme u vín, ve Francouzské alianci v Plzni na náměstí Republiky děláváme degustace vín, a to nejen těch francouzských.
Kdysi jsem rád chodíval do CrossCafe, když ještě bývalo na střeše mrakodrapu Bohemia, kvůli výhledu. Teď za nejlepší kavárnu v Plzni považuji asi Frenchie a The Fresh Bar na náměstí. Ale máme pořád co dohánět, takovou kávu jako v Itálii u nás dostanete jen výjimečně.
Já sám si v kuchyni dovedu poradit, když je třeba. Ale o Vánocích například pletu vánočku. Mám rád tradiční české Vánoce, s pohádkami, kaprem, salátem, vánočkou a cukrovím. Nejraději mám pracny a vanilkové rohlíčky. I celé to předvánoční období s trhy, svařákem, koncerty a setkáváním se. To je vlastně nejdůležitější, daleko víc než dárky. Jen mne mrzí, že nikdo v rodině už na Ježíška nevěří.
Ale novoroční předsevzetí typu, že se budu omezovat v jídle, si nedávám. Dobře jíst mám v plánu vždycky, a dávat si předsevzetí, že budu držet dietu, nebo se ze mě stane vegetarián, by bylo předem odsouzeno k neúspěchu.

Zbyněk Kašpar, spisovatel

↑ zpět na začátek článku ↑