Věc Makropulos

Leoš Janáček se jako autor vždy vymykal progresivní hudbou i nekonvenčním výběrem námětů. Nejinak tomu bylo u jeho hudebně dramatické tvorby. Nápadem pustit se do přepracování stejnojmenné divadelní hry Karla Čapka překvapil i samotného autora. Není divu. Jak vyjádřit prostřednictvím hudby konverzační drama, které je vlastně celé postavené na náročných dialozích? Janáček však uměl hudební výzvy zdolávat přímo triumfálně, a navíc tou dobou již působil jako renomovaný autor. Jeho opery dobily nejen domovské scény. Bez obtíží si proklestily cestu například do Vídně či Berlína, ovací se dočkaly také za oceánem, a to rovnou v newyorské Metropolitní opeře. Čapek tedy Janáčkovi nakonec ponechal zcela volnou ruku, za což mu mohou být celé generace operních diváků vděčné.
Operní Věc Makropulos se od té činoherní liší, nicméně ústřední motiv zůstává. Touha po věčném životě provází lidstvo od pradávna. Janáček si však, stejně jak to činil Čapek před ním, pohrává s myšlenkou, zda může kýžená nesmrtelnost člověku přinést štěstí. Není to náhodou právě ono vědomí nevyhnutelnosti konce, jež člověka naplňuje? Své o tom ví Emilia Marty neboli Elina Makropulos. Záhadná charismatická žena, zlomená úmorností svého nekonečného bytí, svádí boj mezi strachem z konce a omamnou touhou po završení svého 300 let dlouhého života. Může ji ještě něco vzrušit? Má stále pro co žít? Nebo je konečně připravena odevzdat se do náruče smrti? V Plzni bude Věc Makropulos v operní podobě uvedena vůbec poprvé, a to v režii ředitele DJKT Martina Otavy. Představení bude předcházet lektorský úvod od 18:30 hod. V rámci mimořádné akce pořídí studenti do konce roku „dvoj-vstupenku“ na libovolné reprízy opery Věc Makropulos a činohry R. U. R. za pouhých 70 Kč. Další informace na webu DJKT.

↑ zpět na začátek článku ↑