od 01/11
Vladěna Tesařová: Svatý Vintíř byl silný a krásný muž
| Plzeňský kraj – více míst | Plzeňský kraj | ||
| e-mail: | telefon: | ||
| web: | |||
Kdybyste chtěli jednoduše charakterizovat sochařku Vladěnu Tesařovou, stačí říct slova sklo a svatý Vintíř. Se sklem pracuje celý život a téma svatého Vintíře se její tvorbou vine jako červená nit už dlouhá léta. Letos dokončila jeho sochu, kterou budou od jara příštího roku míjet poutníci na šumavské Vintířově stezce.
„Vintířovu podobu jsem nedělala podle žádné jeho existující sochy, ale snažila jsem se vžít do jeho osobnosti,“ popisuje postup práce na soše. „Svatý Vintíř musel být velmi silná osobnost, silný muž, vždyť se v nehostinné pustině v tisíci metrech nad mořem dožil devadesáti let. Proto jsem ho zpodobnila jako muže sedícího, nikam nespěchajícího, protože ten, kdo počítá s Věčností, přeci nikam nespěchá. Hledí na nás, a přeci za nás, za horizont. A tam on dohlédnout dokázal. Jeho síla jde z jeho srdce. Jeho vztah k Bohu z něho udělal toho, kým skutečně byl.“
Kdo vůbec byl svatý Vintíř?
Byl to syn z hraběcí rodiny z Duryňska, bratranec císaře Jindřicha II., kde se narodil na sklonku prvního tisíciletí. Už jako mladý se naučil modlit tak, že se opravdu spojil s Bohem, a tak nepotřeboval společnost jiných lidí. V padesáti letech vstoupil do benediktinského kláštera a tady se brzy rozkřiklo, že má dar prorocký, dar uzdravovat nebo dar dobré rady. Díky tomu se za ním táhli lidé, kteří potřebovali poradit, uzdravit a podobně. Jenže on chtěl být sám. A proto odešel pryč a stal se poustevníkem. Nakonec se dostal až na Březník, kde dožil v poustevně ve skále.
Jak jste tedy pracovala na jeho obličeji? Měla jste živý model?
Ne, neměla. Ale studovala jsem dobové podklady, kde jsem se od jeho vrstevníků dočetla, že to byl krásný člověk a podle legendy když zemřel, šla prý z jeho těla velmi krásná vůně. Myslím si tedy, že to byl člověk vnitřně silný a krásný a to vše se zračilo navenek v jeho tváři.
Jak se vůbec dělá skleněná socha? U kamene si umím představit, že se přitesává, až se z kusu kamene stane třeba tvář.
Se sklem je to jako s bronzem. Nejdřív si udělám hliněný model, ze kterého udělám sádrovou formu. A do ní se pak odlévá sklo. To pak musí velmi pomalu a kontrolovaně chladnout. Při tom se může stát cokoli: může se roztrhnout forma, sklovina nateče do spirál pece, takže se pec musí opravit. Vlastně se nedá dopředu nikdy říct, že socha bude nakonec vypadat přesně tak a tak. Protože i když se nestane nic dramatického, stejně když sundám formu, jsou na soše různé nálitky, které je třeba zbrousit. Takže nevěřte tomu, když vám bude někdy někdo nad nějakou zvláštností uměleckého díla tvrdit, že to byl umělcův záměr. Nejspíš nebyl. Prostě jen bylo třeba zaretušovat problém.
Se sklem pracujete celý život. Co jste o něm za tu dobu naučila?
Naučila jsem se ho milovat. Každá práce je jiná, pokaždé musím vymýšlet nový postup. Ale naučila jsem se skla si vážit. Je to nesmírně moderní a zároveň noblesní materiál.
Liší se nějak socha určená pro interiér od takové, která bude stát venku?
Ne. Jen je třeba mít na zřeteli, že venku sochy trpí. V zimě sklo praská. Je to sice jen optický kaz, ale je to vidět, protože prasklina změní lom světla.
Váš svatý Vintíř přečká ještě tuhle zimu v teple, ale na jaře už půjde ven. Těšíte se, až ho budete osazovat?
Moc! A těším se i na to, jaké místo mu vybereme. Vintířova stezka je dlouhá a krásná.
Projekt „Vintířova stezka“ je spolufinancován z prostředků EU z Programu přeshraniční spolupráce Česká republika – Svobodný stát Bavorsko Cíl EÚS 2014-2020, číslo projektu: 255.
