Aňa Geislerová: NESNÍM O ÚSPĚCHU, ALE O TVORBĚ

Herečka, pedagožka, designérka, podnikatelka, producentka, spisovatelka. To jsou zatím známé profese Ani Geislerové. Cannes, Benátky, Karlovy Vary, Palm Springs, Curych jsou zase filmové festivaly, na kterých byly uvedeny její filmy v posledních dvou letech. Letošní Finále uvede dokument Dvě deci tuše, který koprodukovala, drama Pramen a televizní seriál Ratolesti. Aňa Geislerová necouvá.

V jednom rozhovoru jste řekla, že až v 50 letech jste si uvědomila, že jste v mládí žila život, jako byste řídila Ferrari, se kterým jste neuměla zacházet. Jak ho řídíte teď?

Teď už ho hlavně nemám. Ferrari symbolizovalo to tělo, ten potenciál, tu energii, kterou disponujete v mládí, ale váš pomatený mozek vám říká jen kraviny jako: jsi ošklivá, nic nedokážeš, buď radši doma. Teď jsem takový Range Rover Vogue. Línější, ale elegantní a na efekt furt dobrý. A navíc už se nevyrábějí.

„Určitě jsem i párkrát vyhořela, ale jsem rychlá, takže jsem zase rychle vzplanula.“ 

Učíte o herectví na FAMU. Jak jste si svou profesi sama pro sebe definovala?

Moji profesi definuji jako práci před kamerou. Učíme spolu s Kateřinou Oujezdskou (spolumajitelka herecké agentury OF AGENCY a zakladatelka platformy Actorsmap, pozn. aut.) na katedře režie předmět pojmenovaný Práce s hercem. Naše pojetí je ovšem spíš o komunikaci mezi hercem a režisérem v přípravách, během castingů i na samotném place. Soustředíme se na schopnost chápat, co prožívají herci a co potřebují od režie, a zároveň na to, jak nejefektivněji formulovat svoje představy do slov tak, aby herec dokázal režijní pokyny vůbec pochopit a využít. Komunikace je klíč.

Na filmech Pramen, Karavan a Otec jste se podílela jako výkonná producentka. V dokumentu Dvě deci tuše o vašem tátovi jste producentkou společně s Ondřejem Trojanem z THA. V čem je pro vás producentská profese nejzajímavější?

V tuhle chvíli je zajímavější, protože je novější, dobrodružnější a těžší. A já mám ráda výzvy. Na druhou stranu, já se nemůžu ještě nazývat producentem. Ještě jsem nadšenec, až potvrdím, pak se pochválím. Ale vyhovuje mi větší aktivní účast, větší zodpovědnost, kreativita a větší výkon, který ale neleží jen na vás.

Založila jste vlastní produkční firmu, podobně jako třeba herečky Reese Witherspoon nebo Margot Robbie. Jaké filmy byste chtěla produkovat dál?

Jestli to reálně nastane, tak mám úplně otevřený obzor. Nemám vymezený perimetr témat, protože múza je nepolapitelná a svobodná. A možná bych dokázala víc formulovat, co dělat nechci. Nicméně vím, že synergická spojení s lidmi, se kterými si rozumíte a kterým věříte, jsou pro mne zásadní. A zároveň to je o profesionalitě a nasazení. Tatiana Detlofson (česko-americká filmová publicistka a expertka na oscarové kampaně, pozn. aut.) mi nedávno řekla, že preferuje zapálené lidi s malým budgetem než megabudget bez zainteresovanosti. A v tom to je. Nesním o úspěchu, ale o tvorbě. Kombinace je samozřejmě značka ideál.

Dokument Dvě deci tuše je o vašem tátovi a dotýká se i závislosti na alkoholu. Režírovala ho vaše sestra Ester. Jaké bylo tvořit tak intimní film?

Myslím, že my máme v rodině posunuté hranice, co se komunikace týče, ale to jen v našem vnitřním okruhu. A Ester má tuhle schopnost ještě na vyšší úrovni, ale i směrem ven. Je to její talent, který se promítá do veškeré její tvorby, ať už výtvarné, nebo na platformě Terapie sdílením. Takže my jsme se všichni zapojili, ale nejvíc film patří Ester a jejímu pohledu na našeho tátu. A bylo to zajímavé. Zábavné i konfrontační, ale to dokumentům svědčí.

Na Finále se představí i film Pramen, který nahlíží téma romských sterilizací v 80. letech v Československu. Jak byste pozvala na film Pramen diváky, kteří mají z tématu obavu?

Přijďte se podívat, ať víte, na co si dát pozor. Na klidná období, kdy se vám krutost předkládá jako praktické a rozumné řešení, a stát zcela jistě páchá zlo, ale je pohodlnější mít před tím zavřené oči a nedělat nic. Věci se dějí a my jsme často jejich přímými svědky, jen to nechceme vědět. A já dodávám něco „racionálního“: kdo nepřijde, toho stihne kletba.

Jak se vám hrála ve filmu Pramen lékařka, která provádí sterilizace jiným ženám?

Stejně jako žena, která denně přivede na svět spoustu dětí. To je právě ta hrůza. Pro Ingrid je její život a profese vlastně v pořádku. Neklade si žádnou morální otázku. Ale až setkání s Agátou, poloromskou dívkou, v ní skrze osobní a emocionální propojení probudí svědomí. Jinak je vlastně ve svém světě uzavřená a od reality odtržená.

První film Pějme píseň dohola v režii Ondřeje Trojana, který vás objevil, jste natáčela ve 14 letech. Od té doby jste s pár výjimkami každý rok natočila aspoň jeden film nebo seriál nebo obojí. Kromě toho jste měla i další osobní projekty – cukrárnu, módní značku, píšete a učíte, produkujete. Jak jste zvládla nevyhořet?

Nevím… Bavím se. A určitě jsem i párkrát vyhořela, ale jsem rychlá, takže jsem zase rychle vzplanula. A z výčtu vypadla rodina, která sice taky dá zabrat, ale je pro mne dobíjecí a zásadní.

Film Pramen přináší téma nucených sterilizací romských žen, Karavan se věnuje autismu. Seriál Ratolesti zpracovává vztahy rodičů s dětmi, váš dokument se dotýká alkoholismu a film Otec tématu úmrtí dítěte zapomenutého v autě. To jsou silná, celospolečenská témata, která spojuje pocit vnitřního konfliktu. Je to vaše osobní téma? Mají pro vás i jiného společného jmenovatele?

Jsou to témata, která mně osobně nedávají klid. Ale není to plán. Je to společná výzva. A já si zkrátka častěji vybírám tu trnitější cestu než tu s barevnými světýlky a přednahraným smíchem. Ale taky mám prostě třeba jen štěstí, že si mě lidi s těmi těžkými tématy spojují. Nicméně dobrá komedie už na mne čeká a já jsem velmi ráda!

Seriál Ratolesti řeší, co rodiče neví o svých dětech, a nasvěcuje, čemu jsou děti v dnešní době vystavené. Je pro vás osobně složité stíhat neustálé změny a rozumět světu teenagerů a mladých dospělých?

Mám tři vzorky doma. A kalibrace je individuální. Je to těžké, někdy to bolí, ale zásadní je nepřestat milovat a komunikovat. A v té lásce je potřeba umět i být občas tvrdý, s láskou. Hranice jsou láska. A když dětem pomůžete zvládnout svobodu, tak pak můžete bez obav nechat výběh vždycky otevřený.

Nemáte ráda pocit, že jste na něčem bytostně závislá. Jste závislá na svobodě?

Závislost je nesvoboda. Takže ne.

Text: Martina Moudrá

↑ zpět na začátek článku ↑