Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Aleše Zíky

Vztah k jídlu mám celkem pozitivní, když je čas, dokážu si ho i vychutnat. Většinou ale jím dosti kvapně. Ať v zaměstnání nebo doma. Mám rád skoro každou kuchyni, kterou jsem měl tu čest ochutnat. Samozřejmě, výjimky se najdou, ale svíčková vám taky nemusí chutnat od každého. „Zlým jídlům” dávám i druhé šance. Mám rád jak českou klasiku, tak mexickou a indickou kuchyni, ale nemám problém ani se zbytkem světa. Miluju chilli, jak to nepálí, není to ono. I tu naši českou kuchyni si ostřím.

Při rodinných rozhovorech je mi docela často připomínáno, jak jsem byl „hrozně pažravej” už od útlého věku. Abych nezlobil, musel jsem dostat něco malého do ručičky, a jak jsem měl plnou papuli, byl jsem v klidu. Nejhorší vzpomínky mám na školní obědy, když byla koprovka nebo mléková polívka. Koprovku dnes sním, jen když mám opravdu hlad, ale mlíkovku? To bych radši asi zahynul!

A nejlepší jídlo? Když ještě žila babička a já byl capartě, tak její slepice na paprice! Pak její verze kulajdy (bez kopru) a buchty, vše vařené a pečené v kachlových kamnech. Moje máma od ní naštěstí leccos pochytila. I já se teď snažím alespoň přiblížit babiččinu umění. Vařit asi umím, vždycky se to sní a žena chválí. V osmnácti jsem udělal bábovku na soutěžní večer s kamarády, každý přinesl tu svou. Má byla speciální, byl v ní půllitr rumu.

Dnes rád peču maso. Vždy, když se vrátím z expedice domů, snažím se uvařit něco inspirovaného místní kuchyní. Než můj soused po završení studia odjel zpátky na Kypr, dělali jsme kyperské a české večeře. Je skvělé pozorovat, jak se to dělá správně. Je tolik jídel a tolik chutí! A neobvyklé jídlo? Byl jsem v Americe střední a jižní, Africe severní a jižní, v jihovýchodní Asii, na Blízkém východě, ale nikdy jsem nejedl specifičtější záležitost, než jsou švédské surströmming – fermentovaní sledi. Kdo je neznáte, vyhledejte si je na YouTube.

Moje otevřenost gastronomickému světu se odráží i v oblíbených restauracích. V Everestu na Roudné jsem poprvé měl možnost ochutnat „Listerovo” kuře vindaloo (postava z britského sci-fi sitcomu Červený trpaslík) a vůbec mé první indické jídlo. Naprosto jsem mu propadl. Míval jsem rád i mexický Ixcatlan – dnes stejně dobrý Pancho's u Papírny. Za českou klasikou zase mířím k Salzmannům.

Naopak kavárnám ani cukrárnám moc neholduju. Bydlíme s rodinou vedle pekařského učiliště, takže docela pravidelně kupujeme i sladké. Už se těším, až bude naše dcera objevovat tajemství přípravy jídel. Zatím se poprvé postavila na nohy, takže si ještě chvilku počkáme.

A jak se dívám na stravovací návyky mých zvířecích svěřenců? Když chápete, jak zvířata fyziologicky fungují, tak vlastně přestanete nad čímkoli žasnout. Například had žere jednou za týden nebo i za měsíc. Kdo to nezná, se diví a přijde mu to fascinující. Když mu pak povím, že nemusí žrát půl roku a v pohodě to zvládne, už kroutí hlavou, a když mu prozradím, že v extrému dokáže had přežít přes rok bez potravy, už skoro nevěří. Samosebou ne všichni, ale zejména velcí škrtiči nebo zmijovití hadi tohle umí. Lidi mají tendenci zvířata srovnávat se sebou: já mám hlad každé čtyři hodiny, tak ten pes má taky hlad a ze psa je za chvíli koule, zvlášť když nemá pohyb. Hodně lidí má dojem, že zvířata v zoo jsou nedokrmená a mají nutkání jim přilepšovat. Tím ovšem zvířata vystavují závažným problémům, kolikám a nezřídka i smrti.

Aleš Zíka, ošetřovatel zvířat (zejména plazů) v Zoo Plzeň

↑ zpět na začátek článku ↑