září
Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Evy Veruňkové Košařové
| Plzeň | Plzeň | ||
| e-mail: | telefon: | ||
| web: | |||
Spousta mých vzpomínek z dětství je spojena právě s jídlem, paradoxně i když jsem prý byla naprostý nejedlík. Moje babička ale byla vynikající kuchařka a cukrářka, která se vyučila ještě za první republiky. Dodnes vzpomínám na všechny její omáčky, kynuté koláče, buchty, poctivé vývary ozdobené petrželkou (což jsem jako malá nesnášela, ale dnes mě tahle chuť spolehlivě vrací do dětství), ale třeba i jen namazaný chleba se sádlem nebo bramborové placky a rozhodně vzpomínám na ujídání syrového těsta – na buchty, na knedlíky, na cokoliv.
Můj vztah k jídlu je více než pozitivní. Naprosto nechápu, když někdo říká, že jídlo ho v podstatě otravuje / zdržuje. Pro mě je jídlo rituál, několik malých zastavení během dne, nebo na jeho konci, s celou rodinou. Mám ale velké štěstí, že jsem nikdy nemusela řešit žádné diety nebo omezení. Nenapadá mě ani jídlo, které bych vyloženě nejedla. Mám ráda sezónnost a většinou poslouchám své tělo, co zrovna potřebuje, takže i chutě a preference se často mění. A tak neupřednostňuji ani žádnou konkrétní kuchyni. Miluji italskou, stejně tak jako dobrou asijskou a rozhodně nezapomínám ani na naši českou. Jídla klidně mohou být jednoduchá z pár kvalitních surovin, jednoduchost mě baví a strašně ráda si užívám výrazné chutě, ne ale z všelijakých dochucovadel, myslím tím chutě v jejich ryzí podstatě.
Moc ráda chodím i do restaurací, nicméně s malými dětmi to není úplně jednoduché a je potřeba říct, že restaurací, které by na rodinné návštěvy byly uzpůsobené (například dětským koutkem) v Plzni moc nemáme. Že by díra na trhu?
Určitě nikoho nepřekvapí, že zbožňuju pizzu z Da Pietra, s mortadellou a pistáciemi to byla láska na první ochutnání. Už dlouhá léta doma milujeme Pivstro, jejichž jídlo nám v době covidu zachraňovalo chuťové buňky i dobrou náladu. Skvělá a originální je samozřejmě Tasca, hodně moc mi chutná také v bistru Fred, kde mají naprosto dokonale vyladěné chutě, kde cítíte přesně tu esenci surovin, o které jsem mluvila. Určitě bych doporučila i oblíbenou restauraci Roští v Křimicích, kde letos v létě nově promítáme pod širým nebem. A konečně, pokud chceme v práci rychlý oběd do krabičky, naprosto nedám dopustit na EB Bistro na Borech, tady vaří skvěle a poctivě.
Miluju i kavárny. Co se týče mých nejoblíbenějších, asi nebudu moc originální – Walter, Le Frenchie, Fred. A moje naprosto nejoblíbenější Smetanka na Slovanech, kde je ta nejlepší káva a nejlepší makovec na světě (tady by mi asi můj syn oponoval, že nejlepší na světě je jejich čokoládový dort) a samozřejmě i ten nejmilejší tým. I proto s nimi již několikátým rokem spolupracujeme na letních filmových večerech.
Doma ovšem téměř nevařím. U nás doma je šéfkuchař můj manžel. On vaří famózně a nebojí se experimentovat. Já, když už vařím, tak se musím držet osvědčených postupů, a i tak jsem u toho dost nervózní. Jsem ráda, že náš syn tuto vášeň podědil po něm, takže spolu každoročně třeba na Vánoce pečou vánočky, na oslavy dorty a podobně. Hlady tedy snad doma neumřeme ani v budoucnu.
S podzimem do našeho jídelníčku vstupují dýně na všechny způsoby, pečená kořenová zelenina, dezerty s jablky, hruškami a samozřejmě houby. Houbařská sezóna se bohužel často kryje s vrcholem příprav na festival Finále, takže do lesa úplně nestíháme chodit, ale můj tatínek jako nadšený houbař nás celkem pravidelně zásobuje. A tak se často stává, že místo večerního vyřizování restů sedíme s manželem u kuchyňského stolu a do noci čistíme, krájíme, vaříme a zamrazujeme. Mám to ale ráda, zase vidím babičku s dědou, jak po večerech seděli u stolu a proměňovali úrodu v zásoby na další měsíce, dýchá z toho na mě pohoda jako z Ladových obrázků.
Eva Veruňková Košařová, ředitelka festivalu Finále
