Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Renaty Šindelářové

Společné jídlo mělo v historii vždy významný symbolický rozměr – souviselo se základní představou bezpečí. Stejně jako dech a voda jsou i jídlo a sounáležitost s ostatními lidmi základní podmínkou přežití. Proto byla ve starých kulturách povinnost pohostit poutníka – člověka na cestě – nejen jednou z požadovaných ctností, ale i povinností.

Dnes, ve svůdné, nepřeberné až bezbřehé nabídce jídel, potravin, pochutin a delikates možná původní smysl obřadu ustoupil do pozadí, přesto význam podvědomě vnímáme. Dodržujeme sváteční stravovací rituály, pořádáme svatební hostiny, na Vánoce smažíme rybu, pečeme cukroví, scházíme se s rodinami pod záminkou společného stolování, zveme přátele na společné grilování, chráníme si a dědíme rodinné recepty. S přibývajícím věkem jsem si uvědomila, že to, co jsem učenlivě opakovala v ambici dosáhnout hospodyňských dovedností ve skutečnosti byla podvědomá touha vytvořit pro mé milované bezpečný přístav domova. Že právě tento rozměr úkonu mě naplňuje radostí. Je dopoledne, všichni jsou ještě mimo dům. Na mé oblíbené stanici právě běží sobotní víkendová příloha a na plotně se postupně mísí vůně smažené cibulky, růžovějící jíšky a gratinované zeleniny. Pak zavoní pečené maso a z podlité pánve se se zasyčením zvedne pára.

Proces přípravy pokrmů, povýšený na umělecké dílo – od utržené zeleniny v záhonku až po estetickou kompozici jídla vyskládaného na talíři – dokonale vyobrazuje francouzský film Umění jíst a milovat. Příprava jídla je zde jakousi intimní záležitostí, smyslovým prožitkem a touhou. A pak přicházejí strávníci. Smysl obřadu se završuje. Skutečně excelentní prožitek z přípravy pokrmu s péčí nejvyšší nabízí Bezejmenná čajovna u Šťáhlav ve svém Gourmet clubu. Kulinární Silvestry mám navždy spojené se slastnou blažeností požitku.
Obstarávání surovin k přípravě jídla vytváří další rozměr, který z banality „výživy“ může tvořit obřad. Nemám ovšem na mysli nákup z nekonečných regálů v supermarketech, ale sběr. S lovem zkušenost nemám a zřejmě bych pro něj ani nesebrala odvahu. Ale trhání a vyhledávání plodů se věnuji se zanícením sběrače.

Jsou však v běžném chvatu života situace, kdy je člověk odkázaný na pokrmy, které pro něj připravují jiní. Podvědomě vyhledávám ty, kterým je kuchař ochoten věnovat dostatek pozornosti a péče. Vegetariánské bistro Satyr nebo bistro Arnies jsou moje oblíbené obědové destinace v situaci, kdy v pracovním vytížení nebo v roztržitosti shledám, že vlastní přípravu nezvládnu. Pracovní či přátelská schůzka při obědě? Pivstro, Štipec… a možná Roští v Křimicích. A kam zajít na kávu? Café Regner je pro náš umělecký svět kavárna ikonická – také tam naše škola občas pořádá výstavu. Napadají mě i jiné – třeba Le Frenchie nebo Kačaba.
Fascinující zkušeností je tradice stravování v jiných zemích, natož pak těch vzdálených. Někdy se člověk musí zcela vzdát svých zvyklostí, ale takový experiment je obohacujícím ponorem do jiných světů a kultur. S oblibou experimentuji i v našich podmínkách, i když zdejší orientální a středomořské kuchyně bývají částečně připodobněny našim zvyklostem. Autentický zážitek jsem měla v nedávno otevřené korejsko–japonské restauraci Vian.
K jídlu vždy usedám s radostí, často však v chvatu. Dobře vím, že by to tak nemělo být. Člověk by měl pamatovat na to, že jídlo je také obřad. Niterná vděčnost ke štědrosti světa je zacílení, které projasňuje každý prožitek.

Renata Šindelářová,
ředitelka SUPŠ a ZUŠ Zámeček

↑ zpět na začátek článku ↑