březen
Styl plzeňských restaurací pod drobnohledem Štěpána Pácla
| Plzeň | Plzeň | ||
| e-mail: | telefon: | ||
| web: | |||
Můj vztah k jídlu je úplně kladný. Asi díky návštěvám Itálie mám rád především kuchyni lehkou, z dobrých surovin, bez výrazného koření. Původ téhle lásky leží v dětství. Moje vzpomínky na jídlo v dětství jsou šedivé – konec osmdesátých let. Intenzivní zážitek, dodnes velice živý, mám z návštěvy severní Itálie, kam jsme mohli vycestovat za mým dědou. Děda Vladimír Pácl, významný sportovní funkcionář v 60. letech v Československu, po sovětské okupaci emigroval. V Itálii se věnoval orientačnímu běhu a dodnes je pro italské sportovce pojmem. Poprvé jsem tam byl ve třech letech, pak v pěti – z těchto raných návštěv si dodnes pamatuji naprosto nevšední a plnou chuť rajčat, broskví, sýrů, mrkve, olivového oleje – chutě, které otvíraly oči a probouzely sílu a zvědavost.
S čím ale mám, bohužel, problém, je kari a další východní koření. Po konzumaci v jedné echt indické restauraci jsem strávil odpoledne doslova v mlze a lehkém bezvědomí. Zatím žádný lékař mi nedal odpověď, o jaký druh alergie či intolerance se jedná. Ale stačí přijít do místností, kde někdo podobný pokrm jedl, a začnou mě svědět ústa, a mám mžitky před očima.
V Plzni je mou oblíbenou restaurací restaurace italská: Pizzeria Da Pietro. Jejím symbolem je pro mne specifická chuť pizzy, dobré suroviny, vynikající káva, příjemná obsluha. Z těchto důvodů mám rád i kavárnu Walter, moc sympatická je také Schovaná kavárna nebo CoffeePark za Velkým divadlem. A nedávno jsem objevil moc zajímavou kavárnu Retro v Palackého ulici.
Bohužel jsou ještě místa, kde máte pocit, že obsluhu vyrušujete nebo dokonce obtěžujete. A bohužel jsou i místa hlučná, kde hudba hraje především pro potěšení obsluhy. Za zcela neodpustitelné považuji, když největší zábava a veselí probíhá mezi zaměstnanci za barem. Z takových míst hned odcházím nebo i ruším objednávku.
A co jídlo na jevišti? V mých inscenacích se s ním nikdy příliš nehrálo. Ale v některých divadlech je nezbytnou součástí procesu zkoušení. Jedno ostravské divadlo bylo proslulé tím, že se v zákulisí během posledního týdne před premiérou vařilo. Abyste rozuměli, bylo to v čase, kdy všechno spěje do finále, je nejvíc práce a všichni tráví v divadle spoustu času. V jedné mé inscenaci to bylo až paradoxní – na jevišti se mluvilo o tom, jak všichni strádají hladem a nouzí, a zákulisím se linula vůně guláše. Divadlo je kouzelný svět, kde je všechno možné.
Ale vlastně v poslední mé inscenaci – v plzeňském nastudování Jeníčka a Mařenky – láká Ježibaba nebohé děti na cukrovou vatu. Moc jsem nedoufal, že mezzosopranistky, které hrají Jeníčka, se nechají krmit od Ježibaby opravdovou cukrovou vatou, ale ukázalo se, že to zvládají s velikou rozkoší. Je to skvělý a vtipný moment.
Štěpán Pácl, umělecký šéf souboru činohry DJKT
Autorkou fotografií je Irena Štěrbová.
